Na dně

29. prosince 2008 v 15:14 | Jenny |  Z mojí dílny
dneska jsem se hrozně nudila a tak jsem se pokusila napsat povídku. je to můj první (a nejspíš i poslední) pokus, tak se nelekejte. :-)

nepamatuji si kolik bylo hodin. venku byla tma a hustě sněžilo. svítily pouliční lampy. s pláčem jsem vběhla do svého pokoje, třískla dveřmi a svalila se na postel. byla jsem vyčerpaná a bublal ve mě vztek. věděla jsem, že máma to tak nemyslela. v poslední době se hrozně změnila. nemám tušení čím to bylo. vytočila ji každá maličkost, neustále křičela, byla ze všeho unavená. snažila jsem na to nemyslet, být šťastná, užívat si života. ale nešlo to. vždycky to na mě všechno dolehlo, stres, strach z budoucnosti. vím, že jsem byla sobecká. ale vždycky jsem brala osobně, to co máma udělala nebo řekla. měla jsem svou hlavu a když jsem si něco umanula, nešlo se mnou pohnout. svět mi přišel strašlivě nespravedlivý.
zhluboka jsem se nadechla. chtěla jsem pryč. pryč ze světa plného bolesti, smutku a něštěstí. zvedla jsem se a podala si mp3 přehrávač. dala jsem si sluchátka do uší, našla správnou písničku a zvýšila hlasitost na maximum. měla jsem svůj svět. svůj vlastní svět do kterého nikdo jiný nemohl. mohla jsem se vněm skrýt a zapomenout na realitu. jako by se kolem mě všechno pozastavilo. opřela jsem se o stěnu a pevně sevřela plyšáka. zavřela jsem oči. vnímala jsem každý tón té písničky. projela mi celým tělem. zrychlil se mi dech a srdce bilo jako o závod. vyschlo mi v krku a třásla jsem se. byla mi zima, ale přitom jsem věděla, že v pokoji je 23 stupňů. ucítila jsem v břiše zvláštní bodavou bolest. nevěděla jsem co znamená, co přináší, proč tu je. ale byla příjemná. všechno dohromady ve mě vyvolávalo úžasný pocit. nechtěla jsem myslet na to že to někdy skončí. ten pocit, nedokázala jsem si připustit, že někdy ustane.
ozval se poslední tón. otevřela jsem oči a rozhlédla jsem se po pokoji. nic se nezměnilo. na stěně naproti mě visel plakát House zavaleného ve vicodinu. pousmála jsem se. bylo mi dobře. najednou jsem věděla proč tu ještě jsem. nějakým zázrakem jsem byla zase plná energie. utřela jsem si uslzené oči hřbetem ruky a seběhla jsem dolů po schodech. objala jsem mámu a dala jí pusu na čelo. "promiň mami, je mi to tak líto..." řekla jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mikissek Mikissek | Web | 29. prosince 2008 v 15:22 | Reagovat

Pěkný..Mooc se mi ten příběh líbí :))

2 Jenny Jenny | 29. prosince 2008 v 15:35 | Reagovat

jééé, to jsem ráda ;-)

3 Sysie Sysie | Web | 29. prosince 2008 v 23:50 | Reagovat

Hezkej :) Moc se mi líbí :*

4 Jenny Jenny | 30. prosince 2008 v 9:14 | Reagovat

děkuju!!! =D

5 Anniens Anniens | 31. prosince 2008 v 16:32 | Reagovat

Silný příběh. Čekám na další.

6 Jenny Jenny | 31. prosince 2008 v 17:41 | Reagovat

snad mě zase brzo políbí múza :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama